Sayounara Nihon!
Tak a je to tady. Za pár hodin nasednu naposledy do tokijského metra, které mě, stejně jako napoprvé, převeze přes trasu mezi stanicemi Sakura Shinmachi a Narita International Airport. Pravděpodobně už nenastane nic neočekávaného - nepřekvapí mne poslušně čekající lidé v řadách na příjezd soupravy, nebudu zaskočen přesností odjezdu na vteřinu ani tím, že se dveře otevřou na předem vyznačeném místě. Během cesty na zastávku se už nebudu otáčet za Japonkami, tak vehementně se kryjícími před sluncem slunečníky, klobouky a návleky s rukavicemi až jim kvůli jejich úsilí nejde vidět do tváře. Na každém rohu se nacházející chlápky s helmami, kteří jsou i v 35 stupňovém vedru navlečeni v uniformách a se svými světelnými mávátky řídí naprosto přehledné dopravní úseky na těch nejmenších cestičkách se už jen usměji a oplatím poklonu - brada mi z toho, oproti prvnímu dojmu, již nespadne. Poslední oběd sním hůlkami za značně kratší dobu a s mnohem větší chutí než tomu bylo první dny, jis