JAPAN 2017

Tak a je to tady. Za pár hodin nasednu naposledy do tokijského metra, které mě, stejně jako napoprvé, převeze přes trasu mezi stanicemi Sakura Shinmachi a Narita International Airport. Pravděpodobně už nenastane nic neočekávaného - nepřekvapí mne poslušně čekající lidé v řadách na příjezd soupravy, nebudu zaskočen přesností odjezdu na vteřinu ani tím, že se dveře otevřou na předem vyznačeném místě. Během cesty na zastávku se už nebudu otáčet za Japonkami, tak vehementně se kryjícími před sluncem slunečníky, klobouky a návleky s rukavicemi až jim kvůli jejich úsilí nejde vidět do tváře. Na každém rohu se nacházející chlápky s helmami, kteří jsou i v 35 stupňovém vedru navlečeni v uniformách a se svými světelnými mávátky řídí naprosto přehledné dopravní úseky na těch nejmenších cestičkách se už jen usměji a oplatím poklonu - brada mi z toho, oproti prvnímu dojmu, již nespadne. Poslední oběd sním hůlkami za značně kratší dobu a s mnohem větší chutí než tomu bylo první dny, jis

Anyó asejó! Tak nějak by vypadal fonetický přepis pozdravu používaného celým korejským národem. Během uplynulého víkendu jsem měl možnost zavítat do Soulu za mým jedinečným přítelem Kimem, kterého jsem poznal během jeho téměř roční pěší poutě z Běloruska do Španělska, o níž mu zrovna vyšla kniha - všem doporučuji! (nejdříve by to však chtělo pár lekcí korejštiny:) ) Skvělé čtyři dny jsem strávil hlavně v tomto (podle některých zdrojů) druhém nejlidnatějším městě na světe - můžete hádat, které je před ním... Oproti Tokiu je však Soul mnohem hornatější a právě tyto vrcholky nabízejí spoustu rozmanitých výhledů, jež jsme nemohli ignorovat - nejlepší výhledy na město, co jsem zažil! Co na tom, že jsme byli hlídáni vojenskou hlídkou... Během jedné z temných kapitol lidských dějin, Korejské války (1950-53), lehlo město téměř celé popelem, což znesnadňuje hledání starších budov. Na moderní mrakodrapy ale narazíte snad na každém rohu. Město na mne z