Sayounara Nihon!

Tak a je to tady. Za pár hodin nasednu naposledy do tokijského metra, které mě, stejně jako napoprvé, převeze přes trasu mezi stanicemi Sakura Shinmachi a Narita International Airport. Pravděpodobně už nenastane nic neočekávaného - nepřekvapí mne poslušně čekající lidé v řadách na příjezd soupravy, nebudu zaskočen přesností odjezdu na vteřinu ani tím, že se dveře otevřou na předem vyznačeném místě.

Během cesty na zastávku se už nebudu otáčet za Japonkami, tak vehementně se kryjícími před sluncem slunečníky, klobouky a návleky s rukavicemi až jim kvůli jejich úsilí nejde vidět do tváře. Na každém rohu se nacházející chlápky s helmami, kteří jsou i v 35 stupňovém vedru navlečeni v uniformách a se svými světelnými mávátky řídí naprosto přehledné dopravní úseky na těch nejmenších cestičkách se už jen usměji a oplatím poklonu - brada mi z toho, oproti prvnímu dojmu, již nespadne.

Poslední oběd sním hůlkami za značně kratší dobu a s mnohem větší chutí než tomu bylo první dny, jistě už tomu nebude předcházet zírání na plastové modely jídel ve vitríně. Poté si v automatu koupím kafe v plechovce, ledově studené, které tady vidíte v ruce Japonců s frekvencí podobnou rozmístění automatů samotných, tedy cca 10/min.

Je s podivem, jak si člověk rychle zvyká na prostředí, které ho obklopuje. Výše uvedené každodenní maličkosti jsou toho příkladem. Občas mě to v posledních dnech mrzelo, nicméně poprvé viděné nebo dříve nevysvětlené situace se tady čas od času objevovaly až do samého konce. Tento fakt je zase příkladem toho, že čtyři měsíce rozhodně nestačí na hlubší poznání a pochopení tak rozdílné kultury, jakou ta japonská rozhodně je. 

V posledním článku tohoto blogu se nebudu pouštět do popisů loučení s přáteli, které jsem si tady za tu dobu kolem sebe na univerzitě, v klubu nebo na stopu nastřádal. Raději se pokusím věcně shrnout charakteristiky této země v mých očích, což je pro nezaujatého čtenáře mnohem důležitější!

Takže zde máte střípky v (mých oblíbených) bodech:

• Japonsko - to pro mne rozhodně nejsou jen přeplněná města ale hlavně hornaté vnitrozemí největšího ostrova Honšú a doutnající vulkány ostrovů Hokkaidó a Kjúšú (kam jsem nezavítal), kde na človíčka narazíte jen sporadicky.

• Tokyo - dvacet miliónů človíčků na tak malém území, to není žádná sranda. Agresivní mačkanice v metru v určitých časech nebo cyklisté a cyklistky na chodníku, kličkující i v těch největších davech, byly občas adrenalinovým zážitkem.

• Lidé - to, jak jsou Japonci zdvořilí i k lidem neznámým, je opravdu nevídané - klaní se Vám (a Vy na oplátku jim) prodavačky, učitelé, policie i značky u silnice, omlouvající se za dopravní komplikace:)
  
   
• Japonsko podruhé - je obrovská země, roztažená na 3000 km od severu k jihu. Klima na slavném ostrově Okinawa je diametrálně odlišné od severního Hokkaidó, které je vyhlášeno jedněmi z nejlepších sněhových podmínek pro zimní radovánky a kde i v létě není v noci nejtepleji.

• Tokyo podruhé - nejmodernější architektura, střídající se s replikami stovky let starých chrámů. Na to vše z šestisetmetrové výšky dohlíží Skytree a podstatně nižší, avšak z mého pohledu pohlednější, červená Tokyo Tower.

• Lidé podruhé - neznám národ, který by byl tak upjatý a hrdý na svoji kuchyni tak, jako Japonci. Delikatesy jsou pro ně natolik důležité, že první obvyklá reakce na různá místa v Japonsku nejsou - "A co jsi tam navštívil?" ale " A vyzkoušel jsi tamní ramen/udon/sushi...?"

• NSSU - má univerzita, díky které jsem mohl do této země nakouknout byla pro hodnotným obrázkem do prostředí japonského sportu. Neskutečná disciplína, odhodlání a 24/7/365 rutina - to vše je pro zdejší sportovce vysoce charakteristické. 

Pohostinnost, usměvavost, nekonečná trpělivost, chabá angličtina, hrdost a tradice, národ minipejskařů, bizarní tankování auta, patrové parkování u rodinných domů, ranní budíčky zemětřesením, únikové východy v případě tsunami, do mikrofonu neustále mluvící řidiči autobusu, záchody inteligentnější než polovina planety nebo politici dělající vtipnou kampaň přímo na ulici. Rezignuji na další a další poznatky, jelikož jsem dospěl k názoru, že by nestačilo ani dvacet stran textu, abych obsáhl, popsal a vysvětlil vše. Zájemci mne mohou po příjezdu zastihnout a odpovím Vám na vše, co budete chtít!

Jedno je jasné, z těchto čtyř měsíců a zážitků s místními i zahraničními přáteli, budu čerpat ještě velmi dlouhou dobu. Tak ještě jednou a naposledy.

 ARIGATOU GOZAIMASU!